Vyprávěl mi posel z krajů vzdálených
Kde noc je den
A kde život v květech krásně zbarvených
Zdá se být snem
O dívce krásnější než Fátim, žena snů
O chlapci, který s ní byl šťastný třikráte sto dnů

Své verše jí psal a Korán jí chodil číst
Její srdce vzal bílý nepopsaný list
Růžovou vodou omýval vždy její tvář
Když s jitřní dobou, vycházela slunce zář

S ránem však havran štěstí stín
Vzlétl nad kraj jak černý dým
Z křídel mu na zem spadla zášť
Láska oblékla smutků plášť

A v chlapcově duši posel žárlivý
Zlým ohněm vzplál
Pro nic za nic nožem, který tiší smích
Tu dívku hřál

Tak Hádíth končí smrtí bláhovou
A den jde spát
Tohle se stalo s dívkou ubohou
Však třeba znát

Že Prorok vyřkl soud, jdi k lidem ztraceným
Al Mandžum jméno buď tvé, jsi dnem věčně šíleným

Ten posel neřek víc
Korán jal se číst
A já veršů pár
Do písku jsem psal

K ránu když havran štěstí spí
Vzlétl nad kraj jak černý dým
Z křídel mu na zem padá zášť
Lásku chraň, ten kdo jí máš